Myslíme si, že změna trasy se vyplatila. Máme asfalt! Projíždíme lázeňské město Sokobanja, kde navštěvujeme vodopád, ale je málo vody, tak to není tak hezké, jako v Bulharsku.
Cestou na západ potkáváme samé hodné lidi.
V Zaječaru s námi jede na kole místní štamgast, který nám jede ukázat nejbližší fontánu s pitnou vodou, vykládá odkud teče, že je moc zdravá a ještě nám ukazuje, kde najdeme další a kde se dá postavit stan.
V Kruševacu potkáváme na hřišti pána, co venčí japonskou čivavu. Jde do bytu pro pivo, abychom si ťukli a potom nám kupuje celou tašku jídla a pětilitrový bidon vody, až to nemáme kam dát.
Před Kraljevem na nás křičí pán ze zahrady, ať zastavíme. Měl pro nás připravenou tašku s natrhanými hrozny.
Zastavujeme ještě u nedokončeného cykloobchodu, aby se nám pán podíval na neidentifikovatelný zvuk, který vydává Evy kolo. Zjišťujeme, že je to bývalý profesionální cyklista, stejně tak, jako jeho otec a závodil i v Československu.
Když se blíží v Kraljevu bouřka, paní v autě nás zve domů, ať u ní bouřku přečkáme, a můžeme se u ní i vysprchovat.
A když jde Eva s Terezkou nakoupit, tak vždy Terezka dostane ještě navíc nějakou sladkost. Tak se vždy moc těší a říká „Terezka něco dostane“.
Za Kraljevem kopce nabírají na strmosti a už je těžší najít místo na stan. Když se zadaří, spíme u kapliček nebo monastýrů, kde je i voda.
