Posledních pár set kilometrů je hodně náročných. Jak se přibližujeme k pobřeží sílí protivítr a roviny jsou ještě více rovinatější. Teplota nám stoupá ke čtyřicítce. Jednou večer zastavujeme na hřišti. Přijde pán a říká, že zná lepší, bezpečnější místo na večeři. Následujeme ho a ukazuje nám oplocenou školu, vyklube se z něj školník. Dává nám klíč. Vaříme večeři a stavíme stan. Po chvíli přijíždí i ředitel, aby nám otevřel školu a my se mohli i osprchovat.
Jiný den jedeme do vesnice Pogoanele. Je to hrozná ošuntělá díra. Potřebujeme nakoupit jablka a banány, ale v obchodě je nemají. Hřiště je rozpálené a nedá se tu být. Tak jdeme kousek k jednomu bytovému domu, kde vidíme trampolínu. Trochu se bojíme, aby nám náhodou někdo něco neudělal. Nakonec v bytovém domě bydlí samí hodní lidé. Každý nám něco donese, aby nás pohostil. Dostáváme kus melounu, sušenky, od jiné paní zase chleba a konzervu, další nám zašla do obchodu pro limonádu a salám. Tak se tu bavíme, zajímá je naše cesta a Terezka zatím skáče na trampolíně. Pak se objevuje další babka od vedle, která přinesla oblečení pro Terezku a pro Evu. I když nosíme na sobě roztrhaná trička, nic nechceme. Děkujeme a pokračujeme dále.
Dojíždíme do města Braila, kde mají pěkné hřiště a velikou fontánu. Přejíždíme Dunaj a teď už nás čekají poslední kilometry k deltě. Překvapivě nás čekají kopečky.
