Rumunsko nás každý den překvapuje. Sice vidíme každý den roviny, kukuřici, slunečnice a melouny, ale zážitků máme každý den plno. Horko je na denním pořádku a hřiště občas neposkytují stín, tak si ho musíme občas plachtou obstarat sami.
Jelikož nás poslední noc vylekalo vytí blízko našeho stanu, rozhodujeme se spát ve vesnici. Ptáme se pana faráře, zda můžeme spát u kostela a nemá s tím žádný problém. Bohužel ve vesnici někdo slavil a tak hrála rumunská hudba a štěkali psi až do rána.
Každý si myslí, že jsme Ukrajinci a snaží se nám pomoct. Policisté zastaví a ptají se odkud jsme. Když zjistí, že jsme z Česka, tak už se dál neptají. Ráno jdeme snídat kvůli Terezce na hřiště. Všímá si nás nějaký chlapík a myslí si, že jsme z Moldávie nebo Ukrajiny. Kamsi volá. Když jsme zjistili, že umí anglicky, tak jsme mu vysvětlili situaci. Moc se omlouvá. Chtěl nám pomoct a volal starostovi. Ten přijíždí s policejní eskadrou. Pomoc nepotřebujeme:-). Chlapík George se omlouvá a dává nám z jeho zahrady velký pytel rajčat a cibule. Po chvíli se objevuje znovu a ještě nám cpe pytel pečiva.
Rumunsko tu má jednu zajímavost. Každý se snaží tu mít perfektní plot, za který by se nemusel stydět ani francouzský Versailles. Bohužel se většinou rodina vypráví na plotu a na barák už nezbydou peníze. A tak jsou tu vidět krásně ploty s nedokončenými „rodinnými zámky“.
Večer zastavujeme ve vesnici na dětském hřišti a všichni nás pozorují, jak připravujeme večeři a stavíme stan. Děti si hrají s Terezkou a nikdy neviděli stan. Takže když se ho chystáme stavět, chtějí pomáhat, protože si asi myslí, že budeme stavět jurtu.
V noci se probouzíme, protože blízko stanu na nás stále štěká nějaký pes. Vyhnat se ho Kájovi nepodařilo a tak nás budí ještě jednou. Ráno Kája zjišťuje, že máme okousaný roh stanu, českou vlajku a jeho jednu sandáli. Naštěstí jde spravit páskami, tak snad vydrží po zbytek cesty. Takže spaní ve vesnici už dlouho zkoušet nebudeme.
