Zion N.P.

Z Údolí ohně je to pak jen 2 dny cesty do dalšího národního parku Zion.

Cesta však nebyla lehká. Cest směrem do Zionu moc nebylo. Chtěl jsem zkusit prašnou cestu, abych se vyhnul dálnici. Dojel jsem na začátek prašné cesty a hned jsem se zabořil do písku. Usoudil jsem, že se tahat asi 30 km pískem nemá cenu a tak jsem se rozhodl stejnou vzdálenost risknout přes dálnici. Než jsem však stačil k dálnici dojet, potkal jsem dvojci Čechů, kteří si brázdili Ameriku na motorkách. Tak jsme pokecali, vyměnili si kontakty a jsme v kontaktu dodnes.

Dálnice

Jet po dálnici nebyl zas tak velký problém, jak jsem čekal. Krajnice je široká asi 3 metry a jelo po ní úplně bezvadně. Netrvalo dlouho a 30 km dálnice uběhlo jak nic. Pak jsem sjel na vedlejší silnici, kde nic nejezdilo. Jen člověk občas potkal uprostřed silnice krávu s rohama. Měl jsem docela strach jet okolo ní, aby si mě nenabrala na rohy. Pomalu jsem se přibližoval a snažil jsem se ji nevyplašit. Podezřele na mě koukala a přemýšlela, jestli si mě dá ke svačině. Ještě se otočila, že by si mě dala a tak jsem přidal a upaloval pryč. Takhle velké zrychlení jsem už dlouho neměl.

Cestou do Zionu

Cestou bylo potřeba přejet dvě velká převýšení. První před St. George. Po dálnici už jsem to neriskoval, protože tam měl být dlouhý tunel a raději jsem jel prázdnou silnicí přes hory. Přespal jsem mezi křovisky a ráno jsem potkal prvního cyklistu, který měl lehokolo od Azubu jako já. Tak jsme pokecali a vydali se každý svou cestou.

S sebou jsem měl benzínový vařič a tak jsem občas musel zajet k benzince a dočerpat palivo. Jako pokaždé, jsem dojel k pistoli a načepoval asi tak 200 ml. Došel jsem ke kase a říkám „číslo 3“. Zadala to a objevilo se tam asi 23 centů. Paní povídá, že za tak málo tady ještě nikdo nikdy netankoval. Vždycky je něco poprvé. Benzín mi vydržel na další 3 týdny vaření.

ZION N. P.

Zion je jeden z mých nejoblíbenějších parků. Je to hluboké údolí zařezané mezi červené skály. Dá se tady absolvovat spousty treků do okolí. Dojel jsem do kempu a hledal místo. Bylo beznadějně obsazené. Tak jsem hledal spřízněnou duši, u které bych se mohl nasomrovat. Jedni kluci z Wisconsinu mi dovolili na svém plácku postavit si stan. A náhodou si mě všimnul jeden pán, který se zajímal odkud kam jedu. Dali jsme se do řeči a poznal jsem i jeho rodinu. Dal mi spousty fantastických rad kudy jet a nejet. Byli z Colorada a domluvili jsme se, že další den ráno spolu půjdeme na trek na vyhlídku Angels Landing. Večer jsem ještě stihl se svést autobusem až na konec údoli, kde jsem si vzal s sebou kolo a potom téměř bez šlapání si užíval okolní hory při západu slunce. 

Ráno jsme vstávali v šest hodin, abychom stihni první autobus. Moc lidí nebylo, což bylo jen dobře. Výšlap byl asi středně těžký a vyhlídka stála opravdu za to. Cestou se člověk musel přidržovat řetězů, protože tam byly místa kde vlevo i vpravo padala skála 200 metrů hluboko do údolí. Výhled byl famózní a strávili jsme tam asi hodinu. Cestou zpět jsme potkávali mraky turistů a tak jsme byli rádi, že jsme šli tak brzo.

Večer jsme spolu ještě kecali a pozvali mě k nim domů do Colorada. Řekl jsem, že uvidíme, jak to stihnu. Čekala mě ještě dlouhá cesta. K setkání nakonec došlo, ale to už je jiný příběh.

Tento článek je v kategorii Cesty na lehokole and tagged , , .

Napsat komentář

Váš email nebude nikdy publikován nebo sdílen. Povinná pole jsou označena *

*
*