Další národní park na sebe nenechal dlouho čekat. Čekala mě zvdálenost jen něco přes 150 kilometrů, takže jsem to měl za pár. Chtěl jsem však navštívit ještě jeden státní park s názvem Cedar Breaks ve výšce okolo 3000 metrů nad mořem, ale kvůli sněhu byla cesta ještě stále zavřená. Docela dlouho jsem stoupal do kopce a byla ještě stále cítit zima. Musel jsem být hodně vysoko, protože zde teprve vše začínalo kvést. Bryce Canyon leží ve výšce kolem 2 600 metrů a v noci tam byla pěkná kosa. To ale předbíhám. Cesta ubíhala celkem svižně. Po 2 dnech jsem dorazil do Bryce Canyonu. První, co vždycky dělám, obhlížím kemp, kde by se dalo přespat. Dnes to bylo poprvé, kdo mě někdo odmítl. Byla to rodinka s kolama. Nevadí. Našel jsem fajn slečnu, co si vydělala peníze někde ve farmaceutické firmě a teď cestuje. Až se vrátí, tak prý ještě neví, co bude dělat.
Odpoledne jsem šel obejít útes a vyhlídky. Skály jsou tu opravdu famózní. Jsou z červeného pískovce a rychle erodují. Stačí prstem ďobnout do skály a drolí se. Večer jsem dojel do kempu, udělali jsme večeři a hezky pokecali. Mě teda nějaké zvíře snědlo chleba. No není se co divit. zapomněl jsem ho na kole. Nevadí. Koupím další. Slečna jde ráno na východ slunce a zvala mě ať jdu s ní. Ráno byla ale tak strašná kosa, že se mi ze spacáku vůbec nechtělo a tak jsem si východ slunce nechal ujít. Asi mohl být hezký, protože byla krásně jasná obloha. Ze stanu jsem se odhodlal až byla přijatelná zima. Vyšel jsem na trek mezi skály a byl to nezapomenutelný zážitek. Chodíte mezi vysokými věžáky z pískovce a k tomu úžasné scenérie.
Bryce Canyon jsem si užil dosyta a mohl jsem vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství na jih do Arizony. Zvolil jsem asi 100 kilometrovou zkratu šotolinovou cestou přes poušť, kde není jediné obydlí. Objížďka by trvala asi 5 dní a to se mi moc nechtělo. To je však až v dalším díle.
