Death Valley / Údolí Smrti

Po třech dnech jízdy na jih přes Owens Valley jsem se dostal na dosah dalšího národního parku Údolí Smrti (Death Valley N.P.). Jedná se o místo s nejníže položeným místem v Severní Americe. Nejnižší bod se nachází asi 86 metrů pod hladinou moře. 

Sluníčko už cestou sem dávalo najevo, že přejez nebude vůbec zadarmo. Asfalt byl žhavý, písek pálil, stín nikde nebyl a vzdálenosti mezi osadami byly tak 50 kilometrů. V Lone Pine jsem nakoupil zásoby a vyrazil na cestu. Čekal jsem, že když jedu na nejníže položené místo, tak pojedu z kopce. Opak byl pravdou. Před cestou mě čekaly dva nepříjemné kopce.  Nejdříve z Lone Pine (1135 m.n.m.) do 1600 metrů, potom dolů do 470 metrů a pak o 1000 výškových metrů zase nahoru. Dojel jsem do kempu úplně vyčerpaný. Vedro jak svině i večer. Naštěstí ten den mě zastavili Američané a dali mi na cestu nějaké jídlo a moc dobré energetické nápoje. Možná i díky tomu jsem zvládl během toho horka překonat tyhle krpály. Postavil jsem stan a vyčerpán ve třicetistupňovém vedru jsem usnul.

Další den to bylo už pořád z kopce až pod úroveň moře. Cestou jsem se prošel po písečné poušti, potkal pár Čechů, kteří mi dali vodu, navštívil bývalý důl boraxu a jeho zpracování a pak jsem zamířil rovnou do informačního centra, protože vedro bylo neúnosné. Začal foukat silný protivítr. Bylo to jako když na sebe necháváte foukat žhavý fén. A teď se v tom vedru ani nezpotíte, protože to hned uschne. V informačním centru jsem si prohlédl expozici a pil neustále jen vodu. Venku bylo 45 stupňů ve stínu a foukal silný protivítr. Myslel jsem, že večer se to zlepší. Bohužel se to nezlepšilo. A tak jsem zanechal plány projet si údolí na příště a vydal se do kopce s vidinou hamburgeru v Las Vegas. Kopec to byl opět slušný, co vám budu povídat. Už byla tma a stále nikde nic nebylo, ani rovná plocha, kde by se dal postavit stan. A tak jsem si položil spacák za kadibudkou, kde bylo relativně závětří. V kadibudce spát moc nešlo.

Další den mě čekala ještě větší vichřice než předchozí den. V nejhorší chvíli, když se kolem proháněla písečná bouře jsem se stihl schovat do místní krčmy. Potom jsem vyrazil, ale nedalo se ani na rovině tlačit kolo. Když jsem si odskočil na malou, tak na zem nic nedopadlo. Všechno to odnesl vítr neznámo kam. Naštěstí mi zastavil hodný indián, který se nade mnou slitoval a odvezl mě do nejbližšího města.

Tento článek je v kategorii Cesty na lehokole and tagged , .

Napsat komentář

Váš email nebude nikdy publikován nebo sdílen. Povinná pole jsou označena *

*
*